Rok 2024 a Horobraní, věc pro nás celkem nová: naplno a hned se vrháme do všech výzev, aby nám náhodou něco neuteklo :-). Samozřejmě nechceme troškařit, a když už vyplnit každou z 24 hodin dne, tak jednoznačně najednou a bez přestávky. Ideálně k tomu použít poslední den loňské dovolené, který je nutné vyčerpat do konce března. Dokonalý plán ! - a v něm spousta chyb, jak se posléze ukázalo.

Zrak nám padl na část Bílých Karpat kolem vsi Radějov, kde virtuální tužka na mapě nakreslila dva na sebe navazující okruhy čítající 24 kopečků na 47 kilometrech. Do tabulky jsme si připravili minutový časový rozpis, kdy přesně na který kopeček přijde řada, a jaké zajímavosti lze prohlédnout cestou. Můžeme tedy vyrazit ! Do půlnoci je však daleko, tak se cestou zastavujeme na Velehradě a Uherském Hradišti. Co na tom, že mrholí, nechat se promočit a prochladnout před nocí venku je přece ten nejlepší začátek takového dobrodružství :-D. 

Od půl deváté již relaxujeme v teple nejlepší hospody obce Radějov, která se stala výchozím bodem putování - i když "nejlepší" je možná příliš nadnesené hodnocení pro jedinou otevřenou hospodu ve vesnici. Pobyt zde však nějak přežijeme a devadesát minut před půlnocí vyrážíme do hor s vidinou, že do rána nepotkáme živáčka. Les je temný, noc studená, a překvapivě hned po kilometru proti nám světýlko. Myslivec. Nejprve dělá, jako by nás ani neviděl, pak vysvětluje, že hledá postřelené prase, a jestli jsme ho náhodou někde nepotkali. Název Malý Rink, což je první kopec, který máme dnes navštívit, prý nikdy neslyšel, ale to nám říká už v poklusu do roští za vysněným  kancem. 

My dobýváme první kopec, pak druhý, a zjišťujeme, že v tomhle počasí kolem nuly to byl naprosto pitomý plán, zvolit pro hodinové rozestupy mezi kopci vzdálenosti blížící se kilometru. Mrzneme, kosneme a těšíme se na útulnu Kamenná bůda, kde bychom mezi druhou a třetí v noci měli uvařit čaj. Ouha ! Při příchodu na místo doslova zakopáváme o těla turistů válející se všude kolem ve spacákách, spáče tím trochu budíme, a tak se raději uklidíme kousek za roh a v maximální tichosti připravujeme rychlý - a hlavně teplý čaj. 


Z dalšího putování tmou je největším zážitkem pozorování desítek, místy i stovek zvířecích očí, co na nás zvědavě nás koukají z křoví, lesů; jsou všude a snad jdou celou procházku s námi; sem tam něco vzdáleně zadupe mezi stromy, ale nablízko nepotkáváme žádné lesní stvoření. V itineráři se blížíme k dalšímu označenému bodu - rozbřesk ve 4:27. A skutečně, na minutu přesně v tento čas začínají jako na povel zpívat ptáci. Všude kolem. Jak jsme si mohli nevšimnout, že na celou noc se tenhle zvuk vytratil; teď nám však veselé štěbetání vlévá novou sílu do svalů a jde se mnohem veseleji. Alespoň na chvíli.

Kolem sedmé ráno přicházíme na rozhlednu Žalostinná. Něžná část týmu se chystá usnout vestoje. A k tomu je ještě větší zima než v noci. Pára od pusy a jinovatka na louce. A co je nejhorší, jsme podle rozpisu o pět  kopců dál, než jsme měli být, ale jít pomaleji, tak usneme a zmrzneme. Vaříme kafe, pozorujeme svítání a obrovské stádo muflonů, co se kolem honí po louce. Kafe zabírá, tak startujeme dál a plánujeme, jakými kopečky zalepíme tu díru, co vznikla zrychleným nočním přesunem mezi kótami. S těmihle myšlenkami další cesta pěkně ubíhá a kolem kopce s divným názvem Výzkum plánujeme oběd. Původně jsme měli sejít do vesnice a najíst se v restauraci, ale posunem časového plánu jsme ve stavu, kdy ještě nemají otevřeno. Volíme náhradní plán a vaříme sušené rizoto, aspoň odlehčíme batohy. Oběd nesmí být dlouhý, přece jen rytmus jednoho kopce za hodinu nelze nijak ošidit. 

Ve 14:10 přicházíme na ubytování, rychlá sprcha, a na řadu přichází náhradní plán s dodatečně přidanými kopečky. Sic všechno v blízkém okolí už máme prochozené, považujeme za geniální plán popojet kousek autem a výlet si tak zpestřit návštěvou zajímavých míst v okolí. No, to byla ale blbost ! Tohle už nikdy nechci opakovat ! Dvacet minut autem, po probdělé noci vzdálenost nekonečná, jedu krokem, a co chvíli se přesvědčuju, že nespím, pro probrání těla se stavujeme na odlovu několika keší a zasekneme se natolik, že povinný kopeček pípneme na poslední chvíli pouhých pět minut před limitem. Hrůza a děs, proto opět rychlá změna plánu, potřebujeme si odpočinout, parkujeme na Svatém Antoníčku u kaple při západu slunce, pípáme vrchol v 17:01 a pak se vyvalíme na sklopená přední sedadla za mnoha poznámek okolochodících místních: "Jé, kókni mámo, tady v tom autě snad ti lidé spijó!". Odpočinek však nemůže trvat déle než 90 minut, protože hned po probuzení následuje přesun na další kótu a pak autem zpátky k ubytování. 

Zde je v plánu finální devítikilometrové kolečko. Parkujeme auto, připravujeme šampus na půlnoční návrat a tak ... Pomalu je čas na první kopec okruhu, jdeme loudavým tempem, protože jej přece podle plánu stačí navštívit až po dvacáté hodině, tak se poflakujeme a kocháme, než nás napadne zkontrolovat aktuální stav plněné výzvy - a zjišťujeme, že zatím nemáme  žáden odlov začínající hodinou devatenáctou ! Jaká chyba, mozek už nepracuje, neumí vyhodnotit před a po, rychle běžíme na vrchol a uvědomujeme si, jak jsme blízko cíli, a přitom stačily tři minuty, abychom ten devatenáctý vrchol nestihli a museli začít odznova ! Tahle zkušenost nás nadobro probírá, a tak zbytek cesty už docházíme s plným vědomím a bez problémů, nepočítaje nějaké výstřely v lese za kopcem a tak. Krátce po půlnoci jsme u auta,  zátka šampusu letí k temné obloze, kontrolujeme splnění výzvy a radujeme se. Velké nadšení, kterému předcházely dlouhé přípravy, nekonečný pochod, plno zážitků, výrazná poučení pro příště, a zároveň trochu smutku, že rok teprve začíná a my už máme tuhle parádní záležitost za sebou.